...tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být tím, čím je, a ne tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je." (Jan Werich, kdysi a kdesi).
A platí to, myslím, nejen pro lidi, ale po mírné úpravě pro všechny lidské výtvory. Mnohý ředitel podniku by si mohl vzít ponaučení. Nebo dovolenou. Protože když dostane firma paví nemoc, dějí se věci nevídané. Nafoukaného člověka jeho okolí zpravidla rychle zklidní, ale profackovat státní podnik zkřížený s akciovou společností, to už je obtížnější. Když si smrtelník usmyslí, že je letadlo, říkáme tomu paranoidní blud. Když si železniční dopravce vezme do hlavy, že je vlastně letecká společnost, říkáme tomu Pendolino.
České (státní) dráhy podle mně trpí imperiálními iluzemi a megalomanským syndromem už léta, a příznaky těchto nemocí vnímají všichni cestující. Tady je nejnovější. Ve zkratce - nádražní restaurace, hospody & bufety má postupně nahradit unifikovaný řetězec LaRocket. Všechno to pak bude mít jednotnou (štábní) kultůru, barvy, tvary, ceny i otevírací doby, o chuti (sic!) nemluvě. Prostě takový chudší příbuzný podniků bratří McDonaldů, případně podobného počinu plukovníka Sanderse, jenž byl vlastně vojínem.
Nejsem duše poetická, a tak tu nebudu lomit rukama nad mizející romantikou "nádražek". To už učinili jiní - a lépe. Kolega disparity očima dlouholetého návštěvníka & nocležníka a básník pan K. prozaicky rozhořčeně. Rozhodně jim nechci /a nemohu/ v oblasti lyrického cynismu psaného slova konkurovat. Jděte a čtěte.
Co na celém tom kolosálním manažerském defektu zaujalo mně, je spíše to, jak zapadá do celkové snahy ČD o přeleštění svého image. Pokud České dráhy cítí potřebu změny, prosím, to je na místě. Začít by se však mělo od základů, od služeb pro dopravce primárních, a ne odvádět pozornost od základních nedostatků - například kosmetickými změnami ve vlacích. Mám pocit, jako by management ČD věřil na kouzla. Jako by kolektivně doufal, že když vybaví drážního molocha vším příslušenstvím známým z letišť, náhle se ČD mávnutím kouzelné nádražácké placky dostane na úroveň služeb KLM, United, nebo British Airways. A zatím sotva dotahují Aeroflot. Tudy cesta nevede, milí moji, do téhle bažiny už zabředli jiní.
Forma sleduje funkci, ne naopak. Nádražní restaurace slouží své cílové skupině, a slouží jí dobře, jinak zkrachuje. Cílovou skupinou je v tomto případě člověk cestující, ať už spěchající,nebo čekající. Člověk příjmů spíše podprůměrných (průměry lžou), neautomobilizovaný & proto vlakem cestující. A nebo i necestující, ale v okolí nádraží žijící. Žádá si pokrmů nedrahých, piva nezpraseného a obsluhy pokud možno promptní. Jistá osobitost, která se za ta léta vyvinula u těch dlouho přežívajících podniků, není vůbec na škodu. Abych to řekl po vašem: žádná challenge nýbrž asset, milí manažírci a manavyžírky! Nádražky jdou na trh vlastně i se svou unikátností, v dobrém i zlém. Nahradíte-li je unimožrádlem cizozemského původu, dosáhnete jen & pouze naštvání P.T. obecenstva. Rozhodně si tím nepřikouzlíte cestující jiné, lepší, die zaubere klasse, kteří jako by sestoupili z reklamních fotografií, či stránek Vogue. Vlakem jezdí lidé, ne idealizované obrazy. Manažeři, jaké si P.R. plánovači vysnili, si podle mně nemohou dovolit cestovat vlakem. Zpoždění je pro ně příliš drahé. A celkem vzato to ani nemají zapotřebí. Tím méně pak mají zapotřebí glorifikovaný bufet. Račte se probudit, a služby přizpůsobit zákazníkům. Naopak to dost dře.
Budou-li se ČD i nadále snažit předstírat že jsou něčím, čím nejsou, odeberou se do historie, jako Pullman, Inc. A mně jich líto nebude.
