Věřte - nevěřte

...aneb absolutně pravdivá historka. Zaručeně.
V nejmenované firmě se vyrábějí dveře do.. no, vlaku. Mana vyžírka nařídí ušetřit na materiálu, ovšem bez poklesu kvality. Vedoucí nižší úrovně nařídí ušetřit jestě více. Nákupčí, zblblý požadavky obou, objedná do dveří sklo o třídu nižší, nevšimne si však, že se sklo neliší ani tak cenou, jako spíše tím že není zakřivené.

Jelikož vlak, do kterého patří, má moderně zakřivený tvar, je to chyba dosti podstatná. Zakřivení je navíc viditelné i pouhým okem, zamést pod koberec tedy problém nelze.

Manavyžírka i vedoucí se kryjí tím, že jsou nepochopení (géniové). Nákupčí zase volí Norimberskou obranu (Ich war nur befehle befolgt!), která mu nepomůže, jako nepomohla ani jiným.

Řešení: Pořídí se brigádník za pár šupů, který při lepení skla do rámu asistuje gumovým kladivem tak, aby se rovné sklo zakřivilo.

Poučení? Neopírejte se v H.., no raději vůbec o dveře v německých vlacích a pro jistotu snad ani metru.

Tuhle historku dávám k lepšímu už od studentských let, a téměř nikdo mi ji tak úplně nevěří.

Nedávno u D. jsme seděli s mně neznámými lidmi nad plzní, dal jsem ji k lepšímu, a našel se člověk, který pokýval hlavou, že u nich ve firmě je to prý normální (!). Nechám si pro sebe, kde pracuje. Ale začnu víc chodit pěšky.

...o odkládání na neurčito, ovcích a jiných zvířatech.

Odborně se tomu říká prokastrinace. Zřejmě proto, že cizí slovo leckomu v uších lépe zní, ale v tomto konkrétním případě je to asi i jinak.

Je totiž jaksi v módě vynalézat nové choroby, syndromy a symptomy. A pak, není snazší říci trpím syndromem xxx nežli kupříkladu.. jsem vůl?
Leč tomu jaksi doba nepřeje, schováváme se za choroby psychické i fyzické, za původ, barvu vlastně čehokoliv, vyznání, náhodu či předpis. Respektive PŘEDPIS.

Abychom si rozuměli, pane (nejmenovaný) ouřado, já Vás chápu. Také odkládám, posouvám, odročuji sine die, zametám pod koberec, a tak podobně. Kupříkladu úklid, složenky či návštěvy zubaře se u mne těší asi stejné popularitě.

Že se ale, pane referente, neumíte rozhodnout ani za půl roku, ačkoliv Vám zákon dává jen dvě, ano, d v ě možnosti, ve mně vyvolává dojem, že se rozhodnout nechcete. Že si mé podání mezi sebou podáváte jako horkou bramboru, a jako ovce*) se na mně obracíte stále se stejným bé, ačkoli vám zákon ukládá á, je prý "jen" příklad chorobného odkládání. Alespoň to tvrdí Váš kolega z jiné branže, na jehož názor celkem dám.

Snad jste opravdu nemocen, nevím. Podle mého však Vaše chování svědčí leda tak o tom, že něco chcete.

Žiju v Čechách, a tak vím, co to asi bude. Ne že bych Vám chtěl nasazovat psí hlavu... Ale naše příští setkání si nahraju.

A obálka nebude.


*) Tímto bych se rád omluvil za nelichotivé srovnání všem ovečkám (v krabici i mimo ni), beránkům velikonočním i obyčejným a zejména nebohým jehňatům, co z toho ještě nemaj rozum.

Jé...

...blog :) Tak na tenhle pustý koutek internetu jsem úplně zapomněl. Tak tedy znovu, a snad častěji. Mám teď o něco víc času. Zatím na přečtenou!

"Když už člověk jednou je...

...tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být tím, čím je, a ne tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je." (Jan Werich, kdysi a kdesi).

A platí to, myslím, nejen pro lidi, ale po mírné úpravě pro všechny lidské výtvory. Mnohý ředitel podniku by si mohl vzít ponaučení. Nebo dovolenou. Protože když dostane firma paví nemoc, dějí se věci nevídané. Nafoukaného člověka jeho okolí zpravidla rychle zklidní, ale profackovat státní podnik zkřížený s akciovou společností, to už je obtížnější. Když si smrtelník usmyslí, že je letadlo, říkáme tomu paranoidní blud. Když si železniční dopravce vezme do hlavy, že je vlastně letecká společnost, říkáme tomu Pendolino.

České (státní) dráhy podle mně trpí imperiálními iluzemi a megalomanským syndromem už léta, a příznaky těchto nemocí vnímají všichni cestující. Tady je nejnovější. Ve zkratce - nádražní restaurace, hospody & bufety má postupně nahradit unifikovaný řetězec LaRocket. Všechno to pak bude mít jednotnou (štábní) kultůru, barvy, tvary, ceny i otevírací doby, o chuti (sic!) nemluvě. Prostě takový chudší příbuzný podniků bratří McDonaldů, případně podobného počinu plukovníka Sanderse, jenž byl vlastně vojínem.

Nejsem duše poetická, a tak tu nebudu lomit rukama nad mizející romantikou "nádražek". To už učinili jiní - a lépe. Kolega disparity očima dlouholetého návštěvníka & nocležníka a básník pan K. prozaicky rozhořčeně. Rozhodně jim nechci /a nemohu/ v oblasti lyrického cynismu psaného slova konkurovat. Jděte a čtěte.

Co na celém tom kolosálním manažerském defektu zaujalo mně, je spíše to, jak zapadá do celkové snahy ČD o přeleštění svého image. Pokud České dráhy cítí potřebu změny, prosím, to je na místě. Začít by se však mělo od základů, od služeb pro dopravce primárních, a ne odvádět pozornost od základních nedostatků - například kosmetickými změnami ve vlacích. Mám pocit, jako by management ČD věřil na kouzla. Jako by kolektivně doufal, že když vybaví drážního molocha vším příslušenstvím známým z letišť, náhle se ČD mávnutím kouzelné nádražácké placky dostane na úroveň služeb KLM, United, nebo British Airways. A zatím sotva dotahují Aeroflot. Tudy cesta nevede, milí moji, do téhle bažiny už zabředli jiní.

Forma sleduje funkci, ne naopak. Nádražní restaurace slouží své cílové skupině, a slouží jí dobře, jinak zkrachuje. Cílovou skupinou je v tomto případě člověk cestující, ať už spěchající,nebo čekající. Člověk příjmů spíše podprůměrných (průměry lžou), neautomobilizovaný & proto vlakem cestující. A nebo i necestující, ale v okolí nádraží žijící. Žádá si pokrmů nedrahých, piva nezpraseného a obsluhy pokud možno promptní. Jistá osobitost, která se za ta léta vyvinula u těch dlouho přežívajících podniků, není vůbec na škodu. Abych to řekl po vašem: žádná challenge nýbrž asset, milí manažírci a manavyžírky! Nádražky jdou na trh vlastně i se svou unikátností, v dobrém i zlém. Nahradíte-li je unimožrádlem cizozemského původu, dosáhnete jen & pouze naštvání P.T. obecenstva. Rozhodně si tím nepřikouzlíte cestující jiné, lepší, die zaubere klasse, kteří jako by sestoupili z reklamních fotografií, či stránek Vogue. Vlakem jezdí lidé, ne idealizované obrazy. Manažeři, jaké si P.R. plánovači vysnili, si podle mně nemohou dovolit cestovat vlakem. Zpoždění je pro ně příliš drahé. A celkem vzato to ani nemají zapotřebí. Tím méně pak mají zapotřebí glorifikovaný bufet. Račte se probudit, a služby přizpůsobit zákazníkům. Naopak to dost dře.

Budou-li se ČD i nadále snažit předstírat že jsou něčím, čím nejsou, odeberou se do historie, jako Pullman, Inc. A mně jich líto nebude.

Pražáci a jiné odrůdy

Tak prej jsem "naplavenina" ! :-) Lidstvo se prý dělí na Pražáky, naplaveniny, vidláky, turisty a gastarbeitry, v pořadí dle společenské přijatelnosti. Tak pravil Zarathustra vrátný, takže to musí bejt pravda pravdoucí, nicht wahr?

Ten podivný chlapík v livreji jakéhosi hotelu se ke mně nedávno přitočil v jedné pražské pivnici, bez vyzvání si přisedl a dal se do řeči. Bylo plno, tak jsem to nechal být a věnoval se svému obědu. Než jsem dojedl, vyložil mi ten lidový filozof svoje názory na klasifikaci lidstva podle místa původu a navrhl konečné řešení turistické otázky. Nedal se zastavit ani tím, že jsem ho okázale ignoroval, ba ani konzumace piva mu nebránila v mluvení. Svých sedm knedlíků do sebe nacpal v pauzách mezi citoslovci a svoje dvě plzeňská vypil s rychlostí člověka, který má na oběd 19 minut 59 vteřin přesně a za každě zpoždění ho "ten zas... kravaťák" seřve na tři doby.

Nestává se mi často, aby mi došla řeč, ale tentokrát jsem se nezmohl ani na slovo a jen se tiše bavil... (Tedy až na ta jeho piva, ta jsem mu tiše záviděl. Já si v pracovní době pochopitelně pivo dát nemůžu, kvůli zlé polednici s foukací trubičkou, která prý o polednách obchází. Ještě jsem ji sice nepotkal, ale docela na ni věřím.) Připil jsem mu na zdraví minerálkou a myslel si své. Měl mě za čistokrevného pražáka, a mně se nějak nechtělo mu vysvětlovat jak moc je vedle. Že jsem podle jeho klasifikace všechno ostatní, a to dokonce zároveň. Naplavenina, protože jsem se nenarodil "v Prahe" Vidlák, ba dokonce vidlák slezský, turista, protože se mně Praha pořád ještě neokoukala. A i ten gastarbeiter by možná seděl, když ten výraz vezmete doslova. Takže jsem se rozloučil, aniž bych ztratil jeho (nevyžádané) sympatie.

Cestou zpátky do práce, když jsem se proloktovával multikulturním davem pod Prašnou bránou, jsem mu ale musel dát aspoň zčásti za pravdu. Potkáte jich na Starém městě víc, vetšinou starší lidi, ne snad přímo důchodce, ale lidi, kteří v té čtvrti vyrostli, a teď už jaksi není "jejich". Jejich hospody jsou plné chromu a umělých kytek nebo zmizely úplně. A ty, co zbyly, jako by ani nebyly, protože je tam pro ně příliš draho. Byty, ve kterých strávili mládí patří ostrým hochům z Ruska nebo Itálie, co maj velkou starost o jejich zdraví. Trafika kam chodili ještě loni pro tabák (a já pro Ikarii) teď prodává "pravé české" matrjošky a křišťálovou drobotinu - vše made in China - a prodavačka neumí česky. "Jejich" město se jim mění před očima a oni se prodírají cizími davy do jediné zbylé sámošky. Asi nic moc pocit :-/

Občas to štve i mně, a to jsem tu starou Prahu samozřejmě nikdy nezažil. Takže tak: Omlouvám se tímto p. t. nosiči zavazadel a dávám mu mírně za pravdu. Jenom s tím topením sprostejch turistů ve Vltavě souhlasit nemůžu, to se nezlobějí :-) Aspoň ne veřejně ;-)

Blog? Proč? Pro koho?

...tak takhle nějak jsem reagoval, když jsem před pár lety narazil na jeden z prvních blogů. Nebyl to samozřejmě první blog vůbec, ani v Čechách, natožpak ve světě. Prostě to byly první stránky toho typu, na které jsem narazil.

Marně jsem tehdy přemýšlel proč to ten člověk dělá, co ho na tom baví. Přišlo mi to jako zvláštní forma exhibicionismu, jako by si člověk postavil na rušné křižovatce bednu od mýdla a založil si vlastní Hyde Park. Řekl jsem si (a jemu taky) "..dáme tomu rok nebo dva, ono vás to, panáčku, brzy přejde." Omyl, samozřejmě... Honza válí kotrmelce dodnes, dokonce skupinově, je prý "young primitive". Takže smekám, pane, dodatečně se omlouvám a máte u mně pivo :)

Od té doby jsem všelijakých blogů "objevil" spousty, zjistil, že píší po virtuálních zdech i moji kamarádi, známí, ba dokonce i (ó hrůzo!) příbuzní. Že někdo píše jen tak pro pobavení, jiný křičí do tmy, nebo se svěřuje voláním do internetového prázdna. A začal jsem ty blogy číst...

To proč se ale pořád nějak vracelo, já se k tomu pořád vracel v hospodě i ve střízlivých (ehm) rozhovorech, až jednomu homo bloggus došla trpělivost a řekl mi, ať nekibicuju a zkusím si to sám. Vždycky jsem byl pro pokusy na lidech, tak proč ne na sobě, že? :c)

Nevím sice, o čem budu psát, ani jak často, ale to mně samozřejmě nezastaví. Ani to, že mi chybí styl, gramatické zázemí i cit pro jazyk český. Takže začněmež, a komu se to nebude líbit, ať si... Alt+ F4! :-P